Od chvíle co jsme přijeli je tady skoro pořád nádherné počasí. Většinou slunečno a 80 až 90 amerických stupňů (to je kolem 30 našich). Samozřejmě první, co s námi udělali, bylo, že nás nahnali na 3 dny do temné překlimatizované přednáškové místnosti, kde bylo asi 20 stupňů.
Říkají tomu Orientation week. Nahromadí zahraňáky do jedné učebny a cpou do nich informace horem dolem. Neříkám, že některé přednášky nebo i papírování nemělo smysl, ale pár perliček by se našlo lehce. Například jsme byli svědky toho, jak nám jeden z ředitelů/vedoucích něčeho na škole půl hodiny názorně vysvětloval, že nemáme opisovat. A to znamená, že nemáme kopírovat recenze z internetu. A to nám vzápětí názorně předvedl. Taky nestačí jen ve zkopírovaném textu změnit pár slov. Opět ukázka. Během předvádění toho, co se nesmí, jsme se mohli aspoň zasmát tomu, jak jeho jablečný pracovní nástroj odmítl spustit jakýkoliv textový editor a tak jsme se při psaní hodnocení nějakého díla Descartesa přesunovali na Windows. Dost dlouhou dobu mi taky trvalo, než mi došlo, proč ten pán pořád mluví o nějaké slevové kartičce... Ale jak by asi Amík přečetl "Descartes" :)
Kromě několika podobně a někdy i méně přínosných vystoupení jsme si ale vyřídili účet u Bank of America, telefonní číslo nebo nový rozvrh včetně pár zajímavějších předmětů z Graduate College. Tak jsme třeba zjistili, že jsme (Češi z ČVUTu) pojištění dvakrát. Nejpříjemnější částí programu byla jednoznačně večeře u pana prezidenta Ainlayho. Lepší jídlo a zmrzlina tu asi přes rok v jídelně moc nebude.
Ale proč se tady o tom rozepisuju. Z té hloupé klimatizace, která by při otevřených oknech nebyla potřeba, se mi hned druhý den začalo hůř polykat. Respektive to bolelo jako čert. Nějakou dobu jsem to ignorovala, nicméně když jsem jeden den skoro nejedla, tak jsem se odhodlala navštívit místní Health Services. Když už mám to dvoje pojištění, tak to aspoň prozkoumám, jak to tu funguje, ne? :)
Jedna z přednášek se věnovala i tomu, kam jít s bolením v krku, tak jsem šla rovnou do Silliman Hall. Nejdřív na mě chvíli zkoušeli, že si musím nejdřív domluvit schůzku, že takhle by to nešlo. Naštěstí si nevšimli, že mě mezitím stihli vyšetřit a dát mi léky. Zeptali se mě, co mi je, co s tím dělám a co na to beru. To přišla moje chvíle, když jsem jim ukázala svoje české prášky (Paralen, něco na alergii a kapky do nosu). Paní doktorka si to odběhla celá zvědavá najít, co to je, a sestřička mě mezitím zvážila, změřila teplotu a tlak, vzala výtěry z krku a ještě mi neustále vysvětlovala, jak mám příště zavolat a domluvit si schůzku.
Za 5 minut byl test hotový s výsledkem, že angínu nemám. To jsem byla dost ráda. V Čechách se podle mě ještě pořád většinou léčí oteklé mandle antibiotiky. No a že mi teda dají balíček na bolení v krku. A to jsem se nestačila divit. Dostala jsem cucací bonbóny, sáčky soli, že mám kloktat teplou slanou vodu, nějaké stříkátko do krku, co smrdí jako dezinfekce v toitoikách, a hromadu šestistovkových brufenů, aby mě to nebolelo. (Dá se to u nás normálně koupit? Znám jen 200 a 400mg...) No a na závěr ještě nějakou zmrzlinu. Že mi to uleví. Zkusila jsem jednu a bolelo to tak, že druhou si nedám, dokud nebudu zdravá. Ale aspoň mám nějakou zmrzku v mrazáku :)
Po dvou dnech v posteli se to teď vyrazně zlepšilo. Slaná voda a zmrzlina mi moc nepomohly, brufenů jsem si dala jen pár, ale ta zelená vodička do krku zřejmě trochu zabrala. Ono to je asi jako s tou rýmou. Neléčená trvá týden, léčená sedm dnů.
Doufám, že brzo budu v pohodě a začnu trénovat s místními cross country běžci. V říjnu chceme s Liborem na O-Mistrovství Severní Ameriky, tak ať se trochu rozběhám do té doby.
Žádné komentáře:
Okomentovat